DEN PRVNÍ

Zlatý okruh a cesta do vnitrozemí
(Keflavík – Thingvellir – Geysir – Gullfoss – Kerlingarfjöll)

Dnešní den pro nás začíná hned po půlnoci místního času, kdy naše letadlo po zhruba 3,5 hodině letu přistává na islandském ostrově. Přeřizujeme hodinky o dvě hodiny dozadu, vyzvedáváme batohy a čekáme na pána z půjčovny automobilů SAGA, kde máme objednaný nejmenší existující jeep – Suzuki Jimny.

Auto jsme objednali a zaplatili až někdy začátkem května. Kdybychom ho v tu dobu objednali přes internetový formulář, bylo by o něco dražší, ale my měli z února e-mailem přislíbenu cenu 75 000 ISK na 10 dní, která byla oproti jiným půjčovnám zdaleka nejnižší. A SAGA původní nabídku dodržela.


Po sepsání předávacího protokolu uháníme v 1:30 ráno po lehce setmělé (dá-li se to tak nazvat), prázdné silnici č. 41 směrem k Reykjavíku. Na tachometru svítí údaj 65 800 najetých kilometrů.

Cestou se posilňujeme na jedné z benzínových pump. Za 1090 ISK kupujeme propan-butanovou bombu k našemu vařiči VAR 2, za 118 ISK litr mléka a za 329 ISK toastový chléb. Snídáme sendvič za 450 ISK a kávu, které si tady můžete z termokonvice nalít, kolik chcete, a je zcela ZDARMA! První přepočet cen nás mile překvapuje, při současném, pro nás výhodném kurzu 5 ISK : 1 Kč se Island nezdá tak drahou zemí, jak jsme se obávali a slyšeli před odjezdem ze všech stran.

O půl čtvrté ráno sjíždíme ze silnice č. 36 a parkujeme na opuštěném parkovišti u návštěvnického centra národního parku Thingvellir. Jsme rádi, že jsme cestou nepřejeli žádnou z ovcí ledabyle kráčejících přes silnici s celou rodinou a jsme natěšeni na naši první procházku. Počasí zatím přeje – na vymetenou oblohu se pomalu dere sluníčko, ale fouká ostrý ledový vítr. Převlékáme se do termotriček, fleesových mikin a bund, nasazujeme čepice a rukavice a vyrážíme do útrob historicky nejdůležitějšího místa Islandu.


Národní park Thingvellir (Sněmovní pláně) v sobě spojuje krásu přírodní scenérie vzniklé sopečnou činností se zásadními událostmi islandské historie. Jedná se o místo, kde se už od roku 930 scházel Althing – nejvyšší zákonodárné a výkonné shromáždění vikingské doby a první parlament světa, a to v malebné rozsedlině vytvořené posunem americké a eurasijské tektonické desky, které se od sebe každoročně vzdalují o několik milimetrů.


Během hodinu a půl trvající procházky obdivujeme tektonickou puklinu Almannagjá (Propast všech mužů) s řekou Öxará, která se vlévá do nedalekého jezera Thingvallavatn (největší na Islandu), vodopád Öxaráfoss, protější puklinu Hrafnagjá i kostelík Thingvallakirkja a farmářské domky Thingvallabaer na Sněmovní pláni. Přestože na tato místa každoročně zavítají tisíce návštěvníků a konají se zde i oslavy národního svátku, který Islanďané shodou okolností slavili před pár dny, jsme tady úplně sami, nikde ani živáčka. Podobné štěstí máme díky brzkému příjezdu i na další zastávce tzv. Zlatého okruhu – v Geysiru, kam přijíždímě před půl osmou ráno.





Velký gejzír neboli Stóri-Geysir v georermálním údolí Haukadalur dal název všem gejzírům světa. Původně stříkal až do šedesátimetrové výšky, dnes obšťastňuje návštěvníky už jen párkrát denně a jeho síla je mnohem menší než dříve. Někdy jej Islanďané snaží vyburcovat k činnosti mýdlovou vodou. Štěstí vidět otce všech gejzírů v akci sice nemáme, vše nám však bohatě vynahrazuje jeho menší soused Strokkur (Máselný sud), který vytryskne každých 3-6 minut a my tak máme dostatek času a možností si jej pořádně nafotit – ať už v době, kdy se prázdný otvor vyplňuje vodou, v okamžiku, kdy se těsně před vytrysknutím vody objeví veliká modrá bublina nebo při zhruba desetimetrovém vytrysknutí. Pozorovat činnost vroucí vody je dechberoucí, dalo by se tady sedět a koukat celý den.


Nabiti novými zážitky, ale také pěkně prokřehlí se vracíme na parkoviště do auta. V místní restauraci alias obchodu se suvenýry otevírají až v 9, podvolujeme se proto únavě a propadáme dvouhodinovému spánku na sklopených předních sedačkách auta. V 10:30 se budíme do zcela jiného prostředí. Venku praží sluníčko a okolí se zaplnilo auty a lidmi. U šálku čaje za 200 islandských babek nabíjíme baterku do foťáku a kupujeme pohledy (pohled 80 ISK, známka do Čech 90 ISK). Prodejna se suvenýry se čile hemží desítkami nakupujících.

Rozhodujeme se vyzkoušet pro jistotu ještě v civilizaci funkčnost a kompatibilitu vařiče s plynovou bombou a za restaurací úspěšně vaříme čaj do termosky. Dobíráme benzín do plné nádrže (13,5 litru za 2345 ISK) a kolem půl jedné konečně odjíždíme směrem k poslednímu bodu Zlatého okruhu, k vodopádu Gullfoss. Již při příjezdu trochu litujeme, že jsme sem neuháněli hned po procházce kolem horkých pramenů, kouřících fumarol, blankytně modrých horkých jezírek a stříkajících gejzírů a nezažili i toto turisticky hojně navštěvované místo opuštěné, ale nakonec – vidět obří vodopád v porovnání s malinkatými postavičkami mířícími na skalní výběžek co nejblíže řítící se vodní mase také není úplně od věci.


Přestože jsme tady v časných odpoledních hodinách a mezi občasnými mraky dopadají na dvojitou kaskádu, přes kterou voda z řeky Hvítá padá, sluneční paprsky, nedaří se nám zahlédnout duhu, kterou za těchto podmínek avizuje jak český průvodce z nakladatelství Vašut, tak i anglický Lonely Planet. Přesto je však pohled na vodopád mizící v úzkém kaňonu úchvatný. Jsme vděčni, že se ve 20. letech 20. století podařilo vodopád uchránit před investory, kteří na něm chtěli postavit hydroelektrárnu, a tím ho v podstatě zničit. Po dřevěných chodnících se vracíme k autu a ve 13:30 vyrážíme do vnitrozemí. Tachometr hlásí, že jsme doposud najeli 172 kilometrů.

Hned za Gullfossem nás čeká nemilé překvapení. Cedule na silnici nám dává jasně najevo, že silnice č. 35, takzvaná Kjölur Route vedoucí vnitrozemím na sever, je po dalších pětadvaceti kilometrech jízdy po zimě ještě zavřená. Vracíme se zeptat do návštěvnického centra, kdy ji zprovozní. Oznamují nám, že by to mělo být už dnes nebo zítra a přejí nám hodně štěstí, pokud se rozhodneme jet dále. Lehce znervóznělí se už smiřujeme s tím, že změníme směr a objedeme holt ostrov oproti původním plánům v protisměru hodinových ručiček. Nevzdáváme to však a jedeme dále.

Cestou, těsně před očekávaným zákazem vjezdu se rozhodneme udělat si zajížďku k nedaleké chatě Fremstaver. Doufáme, že tady budou vědět více. Překračujeme první drobné brody a asi po čtyřech kilometrech se před námi náhle vyloupne jednoduchá dřevěná stavba, již z dálky evidentně opuštěná. Začínáme chápat pojem "chata" poislandsku. Nikde ani noha, z polorozpadlé kadibudky vylétává hejno komárů... Tady asi už dlouho nikdo nebyl. Vracíme se tedy zpět na "hlavní" silnici, za autem se práší ještě desítky metrů, kličkujeme mezi kameny a jízda připomíná něco mezi horskou a slalomovou dráhou.


Přesně v 15:00 zastavujeme u cedule LOKAD (tj. zákaz vjezdu), která však stojí nikoliv uprostřed, ale na levé straně silnice. Rozhodneme se počkat, zda nepojede v protisměru nějaké auto. A skutečně, máme štěstí, za pár minut se k nám blíží velký terénní vůz. Mladý americký pár v dobré náladě se s námi ochotně dává do řečí. Na otázku, zda je možné po pětatřicítce projet celou trasu vnitrozemím spojující jih se severem, nám Američan vysmátý od ucha k uchu odpovídá: "Well, we just did it." Ze severu prý na silnici žádná cedule se zákazem vjezdu není – silničáři upravují cestu po zimě shora a tady dole ji ještě zřejmě jen nestihli odvézt. Hurá! Pokračujeme tedy po plánované trase a brzy zjišťujeme, že se není čeho obávat. V protisměru potkáváme několik dalších aut.


Kameny, kameny, kameny. Nehostinná, ale o to působivější krajina nebere konce. Podivujeme se nad tím, odkud se vyloupnou ty krásné Čarodějné hory, které známe z fotografií. V 16:15 přijíždíme do kempu Ásgardur v Kerlingarfjöllu, který leží asi deset kilometrů východně od naší "hlavní" silnice. Tady už to vypadá malebně – zelená oáza uprostřed kopců, dvanáct chatek posázených na březích dvou říček stékajících z hor. Je tady pár aut a u řeky se zelená jeden stan. Ve veřejné kuchyňce si ohříváme konzervu guláše a vaříme čínské nudle. S plnými žaludky se rozhodujeme postavit si stan, protože obloha se začíná zatahovat a na Islandu nikdo nikdy neví, kdy se rozprší.





Sympatická mladá slečna, jedna ze správců kempu, nám radí, kam se vydat na výlet. Vzhledem k náročnému dni, který už máme za sebou, se rozhodujeme zvolit jen krátkou dvacetiminutovou procházku k termálnímu přírodnímu bazénku. Mapky tady na začátku sezóny ještě bohužel nemají vytištěny, a tak následujeme jen kolíky, které podél řeky vytyčují cestu údolím. Po půlhodince svižné chůze jsme tady – do cihlami obehnané nádržky tryská z roury uprostřed voda, teplá akorát tak k příjemné koupeli. Začíná drobně pršet, a tak rychle přikrýváme svršky pláštěnkou a noříme se do bazénku. Místy spadne i několik sněhových vloček, pak už zase jen drobně prší. V pláštěnkách se vracíme do kempu, přes dešťové kapky prosvítá skomírající sluníčko. Ve 22 hodin za zvuků bubnujícího deště usínáme.