(Höfn – Jökulsarlón – Ingolfshöfdi – Skaftafell – Vík – Reynisfjall – Skógar)
Ráno se nám daří vstát před osmou, sluníčko hřeje tak, že chodíme poprvé od příjezdu na Island v krátkém rukávu a zvažujeme dokonce převlečení do kraťasů, což však nakonec zavrhujeme. Platíme dalších 1500 ISK za kemp a v 8:40 odjíždíme ještě dále na sever.
O deset kilometrů dále tankujeme 19,6 litrů benzínu za 3456 ISK a pak už uháníme k Jökulsárlónu. Čas nás tlačí, chceme totiž v poledne stihnout odjezd povozu na výběžek Ingolfshöfdi, takže ani na přejezdech autem, ani u ledovcového jezera se nesmíme zdržovat moc dlouho.
V 9:45 jsme na místě. Jezírko pod ledovcovým splazem Vatnajökullu, respektive Breidamerkurjökullem, známe z desítek fotografií, ani tady se však obrázky osobnímu zážitku nemohou v nejmenším rovnat. Zejména si člověk těžko představí celý kontext, jak se do jezera z nedalekého ledovce odlupují kry mnoha barev a pomalu plují vodou až do moře. Kusy ledu, z nichž nad hladinu čouhá vždy jen zhruba jedna jejich desetina a jsou místy bílé, modré, šedivé a někde i načernalé, se odrážejí ve zdánlivě modré hladině. V kombinaci s blankytnou oblohou kýčovitá scenérie jako vyšitá.
Laguna uprostřed jinak nehostinné krajiny vznikla teprve před 75 lety, ledovec totiž do roku 1932 sahal až k úrovni silnice č. 1. Dnes má jezero zhruba 17 kilometrů čtverečních a postupně se jeho plocha díky ústupu zmrzlé masy zvětšuje. Atrakci si nenechá ujít snad žádný návštěvník severského ostrova, a tak není divu, že jízda obojživelným vozidlem, které vyjíždějí každých deset minut, je rok od roku dražší, letos už za 2400 ISK za osobu.
Na "palubu" se nás vejde asi 30, všichni se musíme obléci do oranžových vest. Během půlhodinové projížďky vyslechneme krátkou přednášku v angličtině a francouzštině, pozorujeme tuleně odpočívající na jedné z ker a také si můžeme potěžkat kus ledu, jenž je údajně asi 5000 let starý a který nám k obojživelníku přivezl posunovač ker na svém člunu.
V 11 hodin už chvátáme po jedničce k farmě Hofsnes, odkud každý den v poledne odváží traktor Sigurdura Bjarnasona na valníku zájemce o procházku po poloostrůvku Ingolfshöfdi, jenž byl kdysi ostrovem. Naše romantická představa jen o nás dvou na slámě, kterak se vezeme s farmářem pozorovat ptáky, je sice lichá, neboť nás jede kolem dvacítky, i tak je to ale úžasný zážitek.
Vezeme se asi dvacet minut černošedou písčitou pláží, a už cestou vidíme dravé chaluhy velké, jak krouží kolem. Sigurdurova rodina vyjížďky provozuje sedmnáct let, nám dělá průvodkyni farmářova dcera, matka tří dětí a statná žena mezi třicítkou a čtyřicítkou v jednom. Poté, co se vydrápeme nahoru na šestasedmdesátimetrový skalnatý výběžek, zvoní mi telefon, po dvou típnutích kamaráda Ríši přichází SMS, že se mu ozval někdo, kdo našel oba Ondrovy telefony. Jsou prý v návštěvnickém centru národního parku kdesi na severu Islandu...
Farmářka Mathilda zahajuje výklad, a tak se snažíme nemyslet na to, jak vyřešíme kauzu telefony, ale soustředíme se na ptačí povídání. Chráněná přírodní rezervace, kde podle starých rukopisů strávil v roce 874 první kolonista Islandu Ingólfur Arnason první zimu, je domovem mnoha mořských ptáků, včetně papuchalků. Ačkoliv jsme sem přijeli hlavně kvůli nim, daří se nám jich zahlédnout jen pár. Máme však štěstí prohlédnout si jen z několikacentimetrové vzdálenosti právě vylíhnutá mláďata racků a chaluh velkých i ještě nevylíhnutá vajíčka. Ojedinělá bohužel nejsou ani mrtvá tělíčka chaluhami zahubených papuchalků.
Dalekohledem naším i mnohem lepším, který vždy na kraji útesu staví naše průvodkyně, pozorujeme ptáky ve skalách i dole na moři a také dravce chránící si své teritorium a nebezpečně při tom kroužící nad našimi hlavami. Jsme velká skupina, a tak si chaluhy zaútočit nedovolí, navíc znají naši průvodkyni. Kdybychom však šli po jednom, začali by prý na nás nalétat, zvláště když se pohybujeme v blízkosti jejich hnízd s vajíčky a čerstvě vylíhnutými mláďátky...
Cestou zpátky Mathilda zastavuje kousek před cílem traktor, seskakuje do trávy a podává nám na památku kousky pemzy sebrané volně ze země. Pak už naše dvouapůlhodinová atrakce za 2000 ISK na osobu (včetně mapky) končí. Přejíždíme do národního parku Skaftafell, hned poté, co v 15:15 zastavujeme auto s údajem 67153 km na parkovišti před návštěvnickým centrem, dává se do deště.
Během chvíle je však zase slunečno, vaříme instantní polévky a voláme do Ásbyrgi. Skutečně, mobily jsou tam. Co teď? Jsme přesně na opačném konci Islandu. Paní z Visitor Centra navrhuje poslat je do Reykjavíku, kde si je v pátek můžeme vyzvednout. To ještě netušíme, že tím naše mobilní historka nekonční. Ale nepředbíhejme. Přemýšlíme, proč si nálezkyně vybrala ze sáhodlouhého telefonního seznamu právě našeho výborného kamaráda Richarda – trefa to byla do černého – ví, že jsme na Islandu, zná číslo na Evin mobil a umí anglicky. Docházíme k názoru, že jméno "Richmond" znělo ve změti slov jako maminka, Janička či táta islandsky mluvící osobě jako jedno z mála srozumitelných a slibujících, že s nositelem toho jména se dá domluvit anglicky.
Posilněni polévkou dopisujeme poslední pohledy, a mezitím za poplatek 200 ISK nabíjíme v recepci návštěvnického centra baterku do foťáku. Pak už vyrážíme na procházku k vodopádu Svartifoss.
Stezka vede mírně do kopce, podél řeky Skeidará a kolem vodopádu Hundafoss. Asi za půl hodiny se před námi otevírá pohádkový pohled – jako nevěstin závoj padá ze skály Svartifoss, obklopený čedičovými sloupy připomínajícími varhanní píšťaly. Přecházíme říčku a stoupáme k nedaleké vyhlídce Sjónarsker, odkud je rozhled na okolní ledovce i řeku vytékající z největšího evropského údolního ledovce Skeidarárjökull, kterak rozvětvenou deltou ústí do moře. Její četná ramena se tu prodírají k moři nejrozsáhlejším pásmem naplavenin na celém ostrově.
Po hodince a půl scházíme zpět dolů ke kempu. V informačním centru mají i placený internet, a tak ještě během dvaceti minut za 300 ISK kontrolujeme maily a předpověď počasí a o půl osmé odjíždíme kolem Kirkjubaejarklausturu do Víku. Tankujeme 21,52 litrů benzínu za 3757 ISK (ujeto je 67301 km) a obdivujeme malebný kostelíček v kopci, který je dominantou vesnice. V zapadajícím slunci má scenérie nádherně nachový nádech.
Asi 6 kilometrů za Víkem odbočujeme k Reynisfjallu a zastavujeme na 40 minut u černé oblázkové pláže, z níž je vidět na jednu stranu jejjižnější bod ostrova mys Dyrholáey a na stranu druhou z moře čnící skalní útvary Reynisdrangar.
Ve 23 hodin dnešní dlouhou pouť ukončujeme u vodopádu Skógafoss ve Skógaru. Vzhledem k pokročilé noční hodině se rozhodujeme přespat v autě. Parkujeme na kraji parkoviště místního kempu, z okna máme skvělý výhled přímo na šeštašedesátimetrový vodopád. Při usínání k nám doléhá tlumený hluk padající vody. Dobrou noc...
Žádné komentáře:
Okomentovat