(túra v Kerlingarfjöllu k Hverasvaedi – Hveravellir)
Ráno se budíme kolem deváté hodiny. Venku praží sluníčko a ve stanu už začíná být pěkné horko. V noci jsme se však několikrát vzbudili zimou, ačkoliv spacáky máme do mínus pěti až deseti stupňů. Francouz, který spal ve stanu vedle nás, nám sděluje, že byl v noci jeden stupeň nad nulou a že mu byla taky pěkná zima.
V kuchyňce si připravujeme müsli s teplým mlékem, druhá slečna spravující kemp nám nabízí kávu a konzultuje s námi trasu dnešní túry. Fotíme si alespoň do digitálního fotoaparátu mapku pověšenou na zdi a pár minut před jedenáctou dopolední vyrážíme na trek. Prvních šest kilometrů se jde po kamenité silnici, cesta vede většinou do kopce, fouká ostrý ledový vítr. Bez čepice nebo čelenky by se jít nedalo. Po více než hodině přicházíme k ceduli "Hverasvaedi – Hot spring area", kousek za ní už vidíme provazem obehnané parkovišťátko s jedním autem.
Postupujeme dále až na okraj kopce a dole před námi se pomalu otevírá nádherná scenérie oblých žlutooranžovočervených kopečků, z nichž na nesčetně místech stoupá šedivý dým. Údolím protéká několik říček, kolem nichž tu vyvěrá bublající vroucí voda, jinde zase klokotá vařící jílovitá směs. "Tak takhle nějak jsem si jako malá představovala peklo," napsala jedna naše známá o tomto místě Čarodějných hor a my začínáme chápat, proč.
Sestupujeme po jílovitém kopci dolů k říčce a s dětskou radostí se nadšeně rozplýváme panoramaty kolem nás. Dole potkáváme čtyřčlennou skupinku Maďarů ve středních letech, kterým patří ono auto na parkovišti nad námi. Dáváme se s nimi do řeči, jejich přirozený "vůdce" nám radí, kudy si geotermální oblast projít, kde je bahnitá nepříjemná cesta a kde sněhový jazyk, přes který dále neprojdeme a budeme se muset vrátit. Maďarská výprava je na Islandu už dva týdny a pozítří jede domů. Kerlingarfjöll svorně vyhodnocují jako jedno z nejkrásnějších míst Islandu.
Jdeme se projít po části vykolíkované trasy č. 7 až k onomu sněhovému převisu a poté se vracíme zpět k říčce s cílem uvařit si v jednom z klokotajících otvorů v zemi instantní polévku. Potkáváme už jen mladý čínský pár studující v německém Frankfurtu, dvojice se zdá nebýt okolím příliš unesena, naopak je zklamána, že se v těchto místech nedá koupat. Ve 14:00 začínáme vařit. Z jednoho potoka nabíráme do ešusu, který hned o metr vedle vkládáme do pramene vroucí vody, a za 20 minut už si pochutnáváme na polévce. Na příjemně teplé zemi si dáváme oraz, jíme namazané chleby a kocháme se pohledem do okolí.
Před třetí hodinou vyrážíme na cestu a po trase č. 2 zpět do kempu. Z protějšího kopce se nám otevírá další kompaktní pohled na celé sírou protkané údolí, fotíme a natáčíme si video jednoho obzvláště efektního sopouchu dole u řeky a také bahenní sopky, podél jejíhož kráteru stezka vede. Šedivé bahno bublá a semtam vystříkne nad hladinu spršku mazlavé jílovité hmoty. Raději rychle pryč!
Cesta do kempu nám zabírá necelé dvě hodinky, vede většinou po hřbetech kopců a jen občas musíme někde sejít kousek dolů a jinde zase vyšlapat nahoru. Pochvalujeme si skvělou volbu vzít si s sebou dalekohled. Kolíky s číslem naší trasy jsou totiž od sebe na mnoha místech vzdáleny přes sto metrů a je velkou pomocí, že si můžeme svůj směr ověřit už dopředu. Když scházíme poslední kopeček vedoucí do kempu, vyhodnocujeme za nejnáročnější úsek cesty prvních šest kilometrů k parkovišti. Za celý den jsme ušli cca 16 kilometrů.
Po návratu nejprve sklízíme už vysušený stan a balíme se. Komáři, kteří tady ještě včera nebyli, na nás podnikají obrovské nálety. Utíkáme se před nimi schovat do správcovské chaty s restaurací, kde platíme 1500 ISK za kemp, děkujeme jedné z dívčin za rady a obdarováváme ji placatkou české Borovičky, kterou jsme zakoupili těsně před odjezdem do Varšavy na ostravském hlavním nádraží právě pro tyto účely.
Hned nato vyrážíme zpět na "hlavní cestu", abychom pokračovali zase o kousek na sever. Naším dnešním cílem je zhruba 40 kilometrů vzdálený Hveravellir, geotermální oblast se sirnými prameny, fumarolami a dalšími bublajícími bahýnky. V těsné blízkosti dřevěnými chodníky protkané horké zóny se nachází také dvě chaty a kemp. U rangera si v provizorním obchůdku kupujeme chleba za 400 ISK a "normální" pivo Viking za tutéž cenu. Také tady platíme kempovné 1500 ISK. Ptáme se na možnost natankovat benzín, ovšem poté, co nám ranger sdělí, že jde o nejdražší benzín na Islandu (200 ISK za litr), usuzujeme, že obsah naší nádrže je dostatečný a na sever s tímto množstvím paliva levou zadní dojedeme.
V obchůdku se setkáváme se zhruba pětačtyřicetiletým východním Němcem, který s manželkou svou dovolenou po 14 dnech také právě končí, zítra odlétají domů. Radíme jim zastavit se určitě ještě i v Kerlingarfjöllu, oni nám na oplátku ukazují své fotografické úlovky a vyprávějí o své trase a prožitých dobrodružstvích. Po večeři v podobě fazolové polévky od pana Aldiho jdeme vyzkoušet místní koupel.
Je tady bazének, asi tak čtyři metry dlouhý a tři široký, do kterého přitéká z nedalekých pramenů jednou hadicí studená a druhou horká voda. Když je voda dostatečně teplá, stačí jen hadici s vroucím obsahem odklonit ven z bazénu. Momentálně je v nádrži několik opilých mužů – Němci, Švýcaři a Francouzi – a asi 40 stupňů Celsia. Noříme se do horké lázně a necháváme kolovat i naši slivovici. Další dny už holt budeme "nasuchu". Za chvíli přichází islandská rodinka se dvěma dcerami a opilé osazenstvo se trochu zklidňuje.
Kolem jedenácté večerní zalézáme do spacáků a usínáme. Vzhledem k tomu, že ráno hodláme vyrazit hodně brzy, spíme v autě.
Žádné komentáře:
Okomentovat