(Landmannalaugar – Hekla – Hveraverdi – Reykjavík)
Vstáváme v 7:20 – neuvěřitelné! Hodinu nato opouštíme kemp a brodíme první řeky. Omylem zapomínáme odbočit hned na prvním rozcestí, což zjišťujeme až po šesti kilometrech, a tak se zase po F208čce rychle vracíme zpět k ukazateli a odbočujeme na F225.
Projíždíme kolem starých lávových polí, brodíme potoky a říčky a najednou se před námi po levé straně v dálce objevuje bílá peřina pokrývající vrchol sopky Hekly. Aktivní vulkán naposledy vybuchl v roce 2000, v posledních letech se erupce objevují po cca deseti letech, takže do dvou let by se měla Hekla zase probudit k životu. Pocit to není zcela příjemný, zejména poté, co se dočítáme v průvodci, že varováním bývají pouze slabé otřesy země asi hodinu před výbuchem...
Odbočujeme na silnici č. 26 a v 10:30 zastavujeme u informačního centra Hekla Leirubakki. Za 700 ISK na osobu si kupujeme vstupné na moderní expozici, kde vidíme i slyšíme bublat lávu, čteme si oficiální varování policie, co dělat v případě výbuchu sopky, historii výbuchů všech islandských vulkánů a sledujeme sestříhaný minifilm o sopečném běsnění. Mezitím se nám na baru konečně nabíjí mobil.
Při odchodu z centra potkáváme naši starou známou – dvacetiletou Němku, kterou jsme s otcem potkali na Brennisteinsaldě. V 11:35 už odbočujeme ze silnice 26 na jedničku, čepujeme benzín (22,4 litrů za 3869 ISK, ujeto 67670 km) a uháníme směrem k Selfossu. Nepříliš vzhledným městečkem jen projíždíme a zastavujeme až v nedalekém Hveraverdi, jehož návštěvu nám doporučila právě německá dvojice. V pekárně Hverabakarí dáváme nabíjet pro změnu baterku do foťáku, dáváme si kafe a koláč a jedeme za městečko do údolí Reykjadalur.
Už cestou stoupá ze země kolem pára a kouří se i na mnoha místech v údolí. Tři kilometry od parkoviště se pak nachází potok s vodou teplou akorát ke koupání. Krátce před námi se do údolí vydala skupina z autobusu, bojíme se, že se do potoka nevejdeme. Navíc je opravdu horko, ani si neumíme představit, že teď vlezeme do vody teplé jako doma ve vaně. Chyba lávky, jen co se začínáme sami na břehu kus proti proudu za hordou lidí nasázených v potoce u nejbližší "plážičky" svlékat, začíná drobně mrholit, zatahuje se a zvedá se studený vítr. Rychle do tepla! Tak tohle je asi nejlepší koupání na Islandu. Člověk je doslova v lůně přírody, z horkých pramenů tu není vyrobena žádná umělá nádržka, voda prostě teče tak, jak to tady příroda chtěla. Proud v potoce je rychlý a nečekaně silný, musíme se držet, aby nás teplá voda po kluzkých kamenech nestrhla o pár metrů dále.
Vyhřátí se oblékáme a opět za sluníčka se vracíme k autu. V pekárně si vyzvedáváme nabíječku a jedeme vstříc pátečnímu Reykjavíku. S ujetými 67772 kilometry parkujeme v 16:00 v podzemní garáži radnice. Rychle chvátáme na hlavní poštu, neboť se bojíme, že mají otevřeno jen do pěti. Doufáme, že balíček s mobily už z Ásbyrgi dorazil. Hlavní pošta v Reykjavíku vypadá něco mezi útulnou kavárnou, prostorným obývákem a pobočkou pošty kdesi v horní dolní. Dva mladí lidé za "přepážkou" ochotně hledají, leč bezvýsledně. Po několika telefonátech zjišťují, že balíček ještě bohužel do hlavního města nepřišel.
Pošta je skoro liduprázdná, během půlhodinového řešení se tvoří pouze tříčlenná fronta. Pošťák Benedikt se nabízí, že zkusí ještě zítra ráno na centrále, kde bude mít službu, prohledat kamion s nově došlými zásilkami a dává nám na sebe číslo mobilního telefonu. Pro všechny případy platíme předem poštovné z Ásbyrgi do Reykjavíku a z Reykjavíku do Prahy.
Z pošty se vydáváme na centrální náměstí, které je obsypáno lidmi. V pátek totiž v islandské metropoli začíná takzvaná Runtúr, přes týden abstinující Islanďané vyrážejí na tah, o páté se otevírají obchody s alkoholem a lidé paří až do neděle. Je krásně, na trávě posedávají rodinky s dětmi i rozdovádění mladíci, k tomu hrajou kapely, prostě pohoda...
Dáváme si uzeného lososa s chlebem a vychutnáváme si jedinečnou atmosféru. Pak se přesouváme do "Íčka", v sousedním obchodě se suvenýry nakupujeme dárky pro nejbližší a vyzvedáváme si zpět v informacích daň. Pokud na Islandu nakoupíte za více než 4000 ISK a na letišti se prokážete, že jste odletěli, máte nárok na cash tax refund.
Těsně před sedmou, kdy se zavírá parkoviště v radnici, odjíždíme do kempu, stavíme stan, převlékáme se a vyrážíme do centra na večeři. Ačkoliv papuchalk je roztomilé zvíře, máme touhu jej ochutnat. Po dlouhém pátrání objevujeme jednu restauraci, kde ho připravují. Ceny jsou závratné, ale po deseti dnech konzervovaných jídel a instantních polévek se rozhodneme nešetřit a dáváme si tradiční Icelandic menu.
Už předkrm obsahující marinované papuchalčí maso je více než zvláštní, ale statečně bojujeme s obsahem talíře. Těšíme se na hlavní chod, ale zjišťujeme, že drůbeží maso to opravdu není. Spíše něco mezi tuhým hovězím a nepříliš chutnými játry. Chuť si spravujeme červeným vínem a vynikajícími dezerty. Zvláštní zážitek. Kolem půlnoci se pěšky vracíme do kempu.
Žádné komentáře:
Okomentovat