DEN PÁTÝ

Největší islandský les
(Ásbyrgi – Mödrudalur – Egilsstadir – Djúpivogur – Höfn)

Ráno se opět budíme s tím, že nám v noci byla zima – tady, 50 kilometrů pod polárním kruhem, se však není čemu divit. Definitivně si uvědomujeme, že příště už budeme muset spát v termotričkách a punčocháčích. V nových čistých umývárnách se seznamujeme s mladou Švýcarkou a její patnáctiměsíční dcerou. Mají obytný vůz, ale jiná rodina s miminkem tu prý spí ve stanu – rodiče v noci mrznou, dítě spí jako dudek a je mu teplo. A to prý v noci byly 2 stupně nad nulou. Myslíme na to, jak se asi má náš malý chlapeček, pravidelné SMS zprávy od babičky jsou však velmi pozitivní – evidentně se mu po rodičích vůbec nestýská.

Během snídaně přichází ranger, vybírá tradičních 1500 ISK za kemp, ale přidává k účtence i malou podrobnou mapku alias průvodce po Jökulsárgljúfuru. V 9:00 už nasedáme do auta a míříme k Visitor Centru, kde nám sdělí, že začátek naší první procházky na výběžek Eyjan je u kempu. Vyrážíme tedy zpátky do kempu. Když nasedáme do auta, objevuje Ondra ve své bundě dosud neznámou náprsní kapsu a přendává si do ní oba své telefony (soukromý i pracovní), aby ho už netlačily v kapse u kalhot. Poučeni z návštěvnického centra parkujeme zpátky u kempu a po půl desáté už lezeme nahoru na skalnatý ostrov. Dojít k jeho špičče, která vypadá trochu jako příď lodi, nám trvá asi dvacet minut. Dáváme si svačinu a smějeme se pojmu "největší les Islandu". To si představte drobné nevysoké břízky s tenkými kmínky a další podobný porost, který tady shora vypadá spíše jako trávník. Některé stromy tady totiž dorůstají až neuvěřitelné osmimetrové výšky:-)! Mimochodem, víte, co udělá Islanďan, když se ztratí v lese? Postaví se...


A teď k tomu slíbenému povídání o Eyjanu a vlastně celém kaňonu. Jökulsárgljúfur, jenž je 25 kilometrů dlouhý, někde až půl kilometru široký a 120 metrů hluboký, nevznikl sopečnou činností jako většina jiných přírodních úkazů na Islandu, ale působením vody. Mohutná ledovcová řeka tady postupně rozrušovala povrch země a zařezávala se stále hlouběji do kaňonu, v jehož vymílání sehrály velkou úlohu rovněž povodně, způsobené protržením hrází ledovcových jezer. Po celé délce pak jsou jako korálky na šňůrce seřazeny vodopády jeden za druhým, přičemž pod každým vodopádem se kaňon o dalších pár metrů prohlubuje.


Obrovský vodopád v Ásbyrgi vymlel podkovovitou propast a poté řeka změnila zřejmě v důsledku sopečného výbuchu či zemětřesení své koryto a teče teď o kus dál. Podkova až sto metrů vysokých skal zůstala, stejně jako uprostřed čnící výběžek Eyjan – a právě mezi nimi se dnes rozkládá onen největší islandský les, chráněný dokonale před větrem. Ke vzniku údolí se váže kromě geologického popisu jeho vzniku také zajímavá pověst – podle ní je Ásbyrgi otiskem podkovy osminohého koně Sleipnira, na kterém jezdil otec severských bohů Odin.


A nyní se zase vraťme k našemu deníku. Před jedenáctou se vracíme zpět k autu a jedeme na parkoviště u jezírka Botnstjörn, kde se vydáváme na další zhruba hodinovou pochůzku. Naše první kroky vedou k jezírku, kde pozorujeme pestrou paletu ptáků, a poté se přesouváme k vyhlídce, odkud je krásně vidět celá podkova i s Eyjanem. Cestou potkáváme velkou skupinu německy mluvících důchodců a libujeme si, že my máme ten luxus brázdit Island jen ve dvou.


Krátce po poledni se už vydáváme na jih, čeká nás dnes dlouhý přejezd východními fjordy, a tak máme celkem naspěch. Cestou na silničce 864 lemující Jökulsárgljúfur z východní strany se ještě jednou krátce zastavujeme a jdeme se podívat na Dettifoss z druhé strany a pak už s magickým číslem 66 666 na tachometru frčíme k silnici číslo 1 po ní dále na východ.


Projíždíme zemí nikoho, ve 14:15 sjíždíme z jedničky na silnici č. 901 prohlédnout si vesničku Mödrudalur, která bývá v průvodcích popisována jako nejodlehlejší usedlost na ostrově a oáza uprostřed pustiny. Malý kostelíček stojící uprostřed osady postavil v roce 1949 sám místní hospodář na památku své ženy. Je tady i benzinka, se stojany legračně schovanými za dřevěnými dveřmi. V útulných domcích pokrytých trávou a sloužících jako restaurace (zastavuje tady autobus na pravidelné lince Egilsstadir–Akureyri), se právě míjíme s jednou autobusovou skupinou a dáváme si kávu (za 300 ISK) a místní koláče (200 ISK).


Během popíjení kávy přemýšlíme nad tím, co místní dělají v zimě, kam holčička pomáhající za barem chodí do školy a nad dalšími otazníky kolem jejich každodenního života. Zároveň řešíme, kolik tak na Islandu vysílá rádií. Téměř nikde totiž nelze v autě nic chytit, kromě občasného signálu veřejnoprávního rozhlasu, jehož vysílání na nás působí, jako by se odehrávalo od někoho z obýváku. Na druhou stranu, když už se nějakou stanici u většího města podaří naladit, je narozdíl od naprosté většiny českých stanic poslouchatelná.

Cesta nekonečnou pustinou pokračuje až k silnici č. 1, kde už krajina zase začíná být o něco přívětivější. Cestou čepujeme benzín (24 litrů za 4500 ISK) a v 17:00 přijíždíme do Egilsstadiru, kde během necelé hodinky doplňujeme potraviny v Bonusu, neúspěšně hledáme bankomat a také pořizujeme v místním Vinbúdu klasická pětiprocentní piva. Cedule na silnici hlásí 18 stupňů Celsia – nevídané.


Před sedmou zjišťujeme, že jsme omylem sjeli z jedničky a vzali to podél východních fjordů zkratkou – silničkou 939. Cesta to byla sice pro otrlé řidiče, ale s nádhernými výhledy na Berufjördur. Kopce jsou tady podivně nařasené, semtam z nich tryská malebný vodopád. Okolo půl osmé, už zpět na silnici č.1, zajíždíme do Djúpivoguru, nejstaršího přístavu Islandu, odkud vyjíždějí lodě na ostrov Papey.


Pak už objíždíme další zákruty moře, na jednom místě, kde právě hlavní islandská silnice mění svůj povrch a z asfaltu je rázem štěrková cesta, narážíme na náklaďák, který těsně před naším autem vysypává štěrk. Tohle se může stát prostě jen tady, na dalekém severu. Cestou se pak na jednom z odpočívadel mezi vodopádem a mořským břehem rozhodujeme zahnat hlad a ohříváme guláš z plechovky. Teplota klesla, je asi 8 stupňů, ale nad obzorem se povalující sluníčko nás semtam ohřeje svými skomírajícími paprsky.


Projíždíme kolem skály ve tvaru orlice, která vypadá jako obří reklama na Mattoni, a narážíme na první a zároveň poslední islandský tunel. Světla máme v autě zapnuté po celou dobu, ale až nyní poprvé vidíme podsvícení budíků. Ve 22:15 se konečně dostáváme do cíle – do kempu v městečku Höfn. Máme ujeto 67 002 km. Vybalujeme stan, popíjíme pivo a najednou zjišťujeme, že Ondra nemá ani jeden mobil. Kapsa u bundy, do které si je dal ráno v Ásbyrgi, se totiž ukázala být pouhým větracím průduchem. Zkoušíme volat na oba telefony, vyzvánějí, ale nikdo to nebere. No uvidíme, na Islandu se přeci nekrade, tak je třeba někdo najde a pošle je do Prahy. O půlnoci usínáme, tentokrát navlečeni do termoprádla, což se ráno ukáže jako správná volba – poprvé nám bylo v noci ve stanu dokonalé teplíčko, navíc jsme na jihu a je tady o něco tepleji.