(prozkoumání okolí Mývatnu – Jökulsárgljúfur)
O půl desáté opouštíme dimmuborgirský guesthouse a odjíždíme na hodinovou procházku romantickým lesíkem Höfdi, který se rozkládá na malém výběžku pevniny do jezera. Když už je na Islandu náznak nějakého lesnatého porostu, pak o něj místní velmi pečují – výjimkou tu není ani záhon vysázených macešek uprostřed lesíku. Z vyvýšeného břehu si prohlížíme lávové sloupy tyčící se z modrozeleného jezera, které se staly znakem celého Mývatnu, a dalekohledem pozorujeme ptáky.
Z Höfdi se vracíme k Dimmuborgiru (Temné hrady), oblasti bizarních útvarů rozličných tvarů – jsou tady věže, sloupy, okna, jeskyně i mosty. Vše tady vzniklo sopečnou činností, jedná se o pozůstatky lávového jezera, v němž se hromadila tuhnoucí láva. Po protržení hráze ještě tekuté magma odteklo a zůstaly pouze tyto formace z již vychladlé lávy. V zapadlém koutu území dokonce stojí takto vzniklá "katedrála" (Kirkjá) – útvar s klenbou a zahloubeným prostorem, v němž se prý často konají mše i koncerty. Během procházky několikrát potkáváme rangera, který sbírá odpadky, vyztužuje uvolněné kolíky a směrovníky a na jednom místě nás upozorňuje na vzácného sokola sedícího nahoře na skále.
Kousek od brány do "Temných hradů" postavené v roce 1942, jež na nás i díky letopočtu působí spíše jako vstup do koncentračního tábora, je dobře vidět i nedaleký rovnoměrný kruhový, kilometr široký a 460 metrů vysoký kráter Hverfjall, který údajně vznikl v několika hodinách či dnech studenou expanzí sopečných plynů.
O půl dvanácté opouštíme za drobného mrholení poněkud depresivní místo a jedeme do vesničky Reykjahlíd, která je dnes turistickým centrem celé oblasti. Během sopečného výbuchu v 18. století se tady proudy žhavé lávy zastavily přímo před branami místního kostela. Tankujeme benzín (18,6 l za 3227 ISK) a teprve nyní si uvědomujeme dvě pozoruhodnosti – jednak, že na celém Islandu je k dispozici vždy pouze nafta nebo 95-oktanový benzín. Pro turisty, kteří se rozhodnou cestovat po Islandu vlastním vozem a jezdí na jiné palivo, je to celkem zásadní informace. A druhá věc: ceny benzínu jsou všude v podstatě stejné – 173,40 ISK za litr.
Po poledni přijíždíme k Mývatn Naturebath, "Modré laguně" v malém. Je zima a obloha je zatažená, horká koupel nám proto přichází více než vhod. Vstupné stojí 1400 ISK za dospělého, a časově je neomezeno. Lázně jsou teprve 4 roky staré, a tak je tady vše pěkné, čisté a zároveň tady není příliš mnoho lidí. Starší Američanka v šatně, která se s námi dává do řeči, nám sděluje, že se jí místní koupání líbilo více než v proslulé Modré laguně, kde bylo na její vkus příliš narváno.
V blankytně modré horké vodě se vyhříváme asi hodinku a pak se vracíme do Reykjahlídu do obchůdku se suvenýry, kde prodávají místní specialitu – chléb pečený v zemi. Stojí 420 ISK, je tmavý, trochu mazlavý, ale chutný. Samotné "zemní pece" není možné vidět, ale prodavačka nám prozrazuje, že se nacházejí asi tři kilometry za vesnicí směrem k solfatarovému poli Hverir (Hverarönd). Právě tam máme namířeno, a tak si prohlížíme alespoň z auta místa, kde se kouří ze země ve které se jako v přírodní troubě peče chleba. K upečení chleba tu stačí vložit do země nádobu s těstem na 22 hodin.
Geotermální pole Hverir na východním úpatí Námfjallu nás vítá už na parkovišti pronikavým zápachem síry. Doteď nám sirné výpary příliš nevadily, tady však jejich koncentrace překračuje pro nás snesitelnou mez, a tak obchůzku kolem fumarol, bublajících bahenních "hrnců", vroucích zřídel a pramenů páry bereme doslova úprkem. V 16 hodin už svačíme u Leirhnjúkuru – lávového pole sopky Krafly.
Více než hodinová procházka je fascinující zejména v zadní části treku, který je zde označen jako náročný – není nám ale jasné proč. Černočerná, ještě ničím neobrostlá láva na mnoha místech kolem nás doutná, takže člověk má pocit, že to tady explodovalo předevčírem. Procházíme kolem kráteru z roku 1984 a pozorujeme barevně odlišená lávová pole z různých let. Kolem se mezi kouřícími sirnými depozity, spokojeně ožírajíce chudou květenu, pasou chundelaté ovce vypadající spíše jako zarostlé kozy.
Nedaleko Leirhnjúkuru se nachází již neaktivní kráter Víti (Peklo), zalitý modrou vodou. Běžně se dá obejít, letos však ještě neroztál všechen sníh a pěšinka je neschůdná. Vzhledem k nastalým podvečerním hodinám nám to však příliš nevadí, neboť dnes máme před sebou ještě pořádný kus cesty. Po západní části kaňonu národního parku Jökulsárgljúfur, tedy po kamenité prašné silnici č. F862 určené jen pro 4WD automobily, totiž míříme do Ásbyrgi.
O sedmé večerní přijíždíme na parkoviště k vodopádu Dettifoss, jenž je svým průtokem 193 metrů krychlových za vteřinu nejmohutnějším vodopádem Evropy. Ze západního břehu kaňonu je možné spatřit ho v celé své šíři, 44metrovou výšku je zase možné vidět z břehu protějšího. Rychle fotíme a prcháme pryč, i tak jsme už celí promočení, neboť masa vody šíří do dalekého okolí pěknou sprchu. Kilometr a půl proti proudu řeky je pak možné prohlédnout si další krásný vodopád – Selfoss, pouze 11 metrů vysoký, zato však členitý, široký a lemovaný čedičovými sloupy.
Kilometr od Dettifossu, ale po proudu řeky, ještě navštěvujeme vyhlídku na vodopád Hafragilsfoss, který se svými 27 metry zařezává do jednoho z nejhlubších míst kaňonu. Je odsud krásně vidět celé údolí jako na dlani.
Ve 21:15 jsme v cíli – parkujeme v Ásbyrgi, na jednom z posledních volných plácků rozhlehlého útulného kempu v závětří výběžku Eyjan. O tom si však povíme něco až zítra. Stavíme stan, vaříme si špagety z konzervy a teoreticky se připravujeme na zítřejší túry po okolí i přejezd na jih ostrova. Tachometr ukazuje 66 592 tisíc najetých kilometrů.
Žádné komentáře:
Okomentovat