Něco na úvod

Základní informace o Islandu

Island je evropský ostrovní stát v Atlantickém oceánu jen pár kilometrů jižně od severního polárního kruhu. Geograficky má Island nejblíže Grónsku (290 km) a Faerským ostrovům (420 km). Na severní cíp britských ostrovů je to z Islandu 800 km jihozápadním směrem, k pobřeží Norska pak 970 km.

S rozlohou 103 tisíc km2 je Island o třetinu větší než Česká republika, respektive dvakrát větší než Slovensko. Na této ploše přitom žije pouze 313 tisíc obyvatel (tedy tolik, co třeba v Ostravě), z nichž navíc většina žije na malém jihozápadním výběžku Reykjaness, čili v hlavním městě (Reykjavíku) a jeho nejbližším okolí. Více než třetina Islanďanů žije v Reykjavíku. Pro ilustraci: představte si území celé České republiky dohromady s půlkou Slovenska až po Banskou Bystricu. Na této ploše si představte, že by 200 tisíc lidí žilo v okrese České Budějovice a celý zbytek území od Aše až po Banskou Bystricu by obývalo 100 tisíc obyvatel.

Toto řídké a nerovnoměrné rozložení obyvatelstva Islandu samozřejmě souvisí s geografií celého ostrova. 62 % plochy představují pustiny, tj. lávová pole, sirné oblasti, rozlehlé plochy šutrů a různé variace na téma měsíční krajiny. Vodní plochy tvoří 3 %, největší evropský ledovec Vatnajökull 8% a zbývající ledovce 4 % povrchu Islandu. Vegetaci se daří pouze na 23 % povrchu, a to pouze na jihozápadě ostrova a v úzkém pásu podél celého pobřeží.

Při tomto pohledu na geografii Islandu se není co divit, že dopravní tepnou je silnice číslo 1, která obkružuje celý ostrov, a nehostinným vnitrozemím prochází pouze tři „silnice“, které spojují jih se severem. Tyto vnitrozemské „silnice“ jsou však spíše kamenité, v lepším případě štěrkové, cesty, průjezdné pouze v letní sezóně.

Island je velmi bohatá země. Nejen přírodně, ale i ekonomicky - alespoň donedávna. Měřeno hrubým domácím produktem na hlavu podle kupní síly byl Island v roce 2006 třetí nejbohatší ekonomikou světa po Norsku a USA. Může za to především obrovský rozmach islandské ekonomiky v druhé polovině 20. století a fakt, že je Island velmocí v rybolovu a že má velmi levný přístup k energii. Skutečnost, že Island leží přímo v místě střetu euroasijské kontinentální desky s americkou kontinentální deskou, totiž způsobuje velmi živou tektonickou činnost a tím i generuje teplo, jež lze využít k výrobě elektrické energie. Struktura vývozu je dosti jednotvárná – hlavní část tvoří mořské produkty (42 %) a výrobky těžkého chemického průmyslu náročného na energii (39 %). Island je tak ukázkovým příkladem malé otevřené ekonomiky, která se specializuje na dvě oblasti, v nichž je klíčovým světovým producentem, a širokou škálu ostatních produktů, včetně nejzákladnějších potravin, musí dovážet.

Nadto se Islandu v posledních desetiletích podařilo vyšvihnout se na špici v oblasti služeb, především finančních. Právě na svou velkou orientaci na finanční služby a na náhlé zbohatnutí obyvatelstva, které během jedné generace pozměnilo základní vzorce chování (např. dobrými ekonomickými vyhlídkami způsobená tendence k okamžité spotřebě, a tedy zvýšení míry zadlužení běžného Islanďana), v posledním roce vážných turbulencí na světových finančních trzích však ostrovní ekonomika doplácí. Na ekonomickou pomoc dokonce musely přispěchat další skandinávské země. Na podzim 2008 se Island dostal až na pokraj státního bankrotu. Razantní rozpad islandského ekonomického úspěchu má také za následek stále častější politické debaty o prolamování ekologických limitů a větším využíváním islandského přírodního bohatství k ekonomickým účelům.

DEN DESÁTÝ

Poslední islandské hodiny
(Reykjavík – Keflavík – Varšava)

A je tady poslední ráno. Balíme stan a vydáváme se ještě naposledy do centra Reykjavíku dokoupit poslední dárky. Benedikt z pošty nám píše SMS, že mobily nedorazily ani pátečním kamionem a že nám je tedy snad už v pondělí pošle do Prahy...


Pak opouštíme město, což však není jen tak – i frekventované široké silnice tady na mnoha místech najednou končí kdesi na výběžku u majáku, neboť pobřeží je velmi členité, a tak nám zabírá asi hodinku vymotat se z něj a najít cestu na letiště. Na druhou stranu jsme rádi, že můžeme obdivovat rodinné domky a řadovky s výhledem na moře. Tady by se měli učit čeští architekti! Nápaditost, obrovská okna, zajímavé tvary...


Náš původní plán byl jet do Keflavíku nikoliv přímo, ale přes poloostrov Reykjanes po silnici č. 42 a do Modré laguny. Po úžasném koupání ve Hveragerdi a také díky konstatování paní v Nature Bath v Mývatnu, že v Modré laguně je hlava na hlavě a nelíbilo se jí tam, tento plán rušíme. Sice tím vynecháme jednu z hlavních islandských atrakcí, ale shodujeme se na tom, že nám to příliš nevadí. Navíc nás tlačí čas – kolem jedné už musíme odevzdat auto.


U Keflavíku naposledy tankujeme benzín – 14,8 litrů za 2578 ISK a s plnou nádrží a 67873 kilometry na tachometru pak automobil odevzdáváme u pobočky půjčovny SAGA kousek od letiště. V silném větru balíme batohy, uklízíme vozidlo a voláme majiteli, v kolik dorazí auto převzít. Říká, ať buď půl hodiny počkáme, nebo hodíme klíčky do schránky – takovou důvěru asi jinde v Evropě nenajdete. Volíme druhou variantu a pospícháme do letištní haly. Necháváme si vrátit další daň za zakoupené suvenýry a v 15:30 odlétáme. Za hodinku a půl začíná v Reykjavíku koncert Björk a Sigur Rós. Bohužel bez nás.


Okolo půl jedenácté středoevropského času přistáváme ve Varšavě a taxíkem se přesouváme do Holiday Inn, kde máme rezervován nocleh. Taxi služba funguje ve Varšavě evidentně podobně jako v Praze. Vlezlý taxikář nám nabízí odvoz do centra za 80 zlotých, vytrvale odmítáme i po slevě na 70, neboť jsme sem přijeli ze stejného místa za 24. Ohání se noční sazbou a podobně, dělá, že nevěří, že by mohla cesta stát pouze 24... Taxi stojící vedle nabízí v rámci noční přirážky cenu 40 zlotých. Přijímáme a odjíždíme do hotelu.

Je tady varná konvice, a tak vaříme instantní polévky a likvidujeme poslední zásoby jídla – kontrast moderního pokoje s našimi ešusy je docela vtipný. Ráno naše pouť definitivně končí – v 6:00 odjíždíme vlakem zpět do Ostravy pro našeho malého chlapečka…


A balíček s telefony? Ten dorazil domů týden po nás.

DEN DEVÁTÝ

Přes Heklu a kouřící údolí do páteční metropole
(Landmannalaugar – Hekla – Hveraverdi – Reykjavík)


Vstáváme v 7:20 – neuvěřitelné! Hodinu nato opouštíme kemp a brodíme první řeky. Omylem zapomínáme odbočit hned na prvním rozcestí, což zjišťujeme až po šesti kilometrech, a tak se zase po F208čce rychle vracíme zpět k ukazateli a odbočujeme na F225.


Projíždíme kolem starých lávových polí, brodíme potoky a říčky a najednou se před námi po levé straně v dálce objevuje bílá peřina pokrývající vrchol sopky Hekly. Aktivní vulkán naposledy vybuchl v roce 2000, v posledních letech se erupce objevují po cca deseti letech, takže do dvou let by se měla Hekla zase probudit k životu. Pocit to není zcela příjemný, zejména poté, co se dočítáme v průvodci, že varováním bývají pouze slabé otřesy země asi hodinu před výbuchem...


Odbočujeme na silnici č. 26 a v 10:30 zastavujeme u informačního centra Hekla Leirubakki. Za 700 ISK na osobu si kupujeme vstupné na moderní expozici, kde vidíme i slyšíme bublat lávu, čteme si oficiální varování policie, co dělat v případě výbuchu sopky, historii výbuchů všech islandských vulkánů a sledujeme sestříhaný minifilm o sopečném běsnění. Mezitím se nám na baru konečně nabíjí mobil.


Při odchodu z centra potkáváme naši starou známou – dvacetiletou Němku, kterou jsme s otcem potkali na Brennisteinsaldě. V 11:35 už odbočujeme ze silnice 26 na jedničku, čepujeme benzín (22,4 litrů za 3869 ISK, ujeto 67670 km) a uháníme směrem k Selfossu. Nepříliš vzhledným městečkem jen projíždíme a zastavujeme až v nedalekém Hveraverdi, jehož návštěvu nám doporučila právě německá dvojice. V pekárně Hverabakarí dáváme nabíjet pro změnu baterku do foťáku, dáváme si kafe a koláč a jedeme za městečko do údolí Reykjadalur.


Už cestou stoupá ze země kolem pára a kouří se i na mnoha místech v údolí. Tři kilometry od parkoviště se pak nachází potok s vodou teplou akorát ke koupání. Krátce před námi se do údolí vydala skupina z autobusu, bojíme se, že se do potoka nevejdeme. Navíc je opravdu horko, ani si neumíme představit, že teď vlezeme do vody teplé jako doma ve vaně. Chyba lávky, jen co se začínáme sami na břehu kus proti proudu za hordou lidí nasázených v potoce u nejbližší "plážičky" svlékat, začíná drobně mrholit, zatahuje se a zvedá se studený vítr. Rychle do tepla! Tak tohle je asi nejlepší koupání na Islandu. Člověk je doslova v lůně přírody, z horkých pramenů tu není vyrobena žádná umělá nádržka, voda prostě teče tak, jak to tady příroda chtěla. Proud v potoce je rychlý a nečekaně silný, musíme se držet, aby nás teplá voda po kluzkých kamenech nestrhla o pár metrů dále.


Vyhřátí se oblékáme a opět za sluníčka se vracíme k autu. V pekárně si vyzvedáváme nabíječku a jedeme vstříc pátečnímu Reykjavíku. S ujetými 67772 kilometry parkujeme v 16:00 v podzemní garáži radnice. Rychle chvátáme na hlavní poštu, neboť se bojíme, že mají otevřeno jen do pěti. Doufáme, že balíček s mobily už z Ásbyrgi dorazil. Hlavní pošta v Reykjavíku vypadá něco mezi útulnou kavárnou, prostorným obývákem a pobočkou pošty kdesi v horní dolní. Dva mladí lidé za "přepážkou" ochotně hledají, leč bezvýsledně. Po několika telefonátech zjišťují, že balíček ještě bohužel do hlavního města nepřišel.

Pošta je skoro liduprázdná, během půlhodinového řešení se tvoří pouze tříčlenná fronta. Pošťák Benedikt se nabízí, že zkusí ještě zítra ráno na centrále, kde bude mít službu, prohledat kamion s nově došlými zásilkami a dává nám na sebe číslo mobilního telefonu. Pro všechny případy platíme předem poštovné z Ásbyrgi do Reykjavíku a z Reykjavíku do Prahy.


Z pošty se vydáváme na centrální náměstí, které je obsypáno lidmi. V pátek totiž v islandské metropoli začíná takzvaná Runtúr, přes týden abstinující Islanďané vyrážejí na tah, o páté se otevírají obchody s alkoholem a lidé paří až do neděle. Je krásně, na trávě posedávají rodinky s dětmi i rozdovádění mladíci, k tomu hrajou kapely, prostě pohoda...

Dáváme si uzeného lososa s chlebem a vychutnáváme si jedinečnou atmosféru. Pak se přesouváme do "Íčka", v sousedním obchodě se suvenýry nakupujeme dárky pro nejbližší a vyzvedáváme si zpět v informacích daň. Pokud na Islandu nakoupíte za více než 4000 ISK a na letišti se prokážete, že jste odletěli, máte nárok na cash tax refund.


Těsně před sedmou, kdy se zavírá parkoviště v radnici, odjíždíme do kempu, stavíme stan, převlékáme se a vyrážíme do centra na večeři. Ačkoliv papuchalk je roztomilé zvíře, máme touhu jej ochutnat. Po dlouhém pátrání objevujeme jednu restauraci, kde ho připravují. Ceny jsou závratné, ale po deseti dnech konzervovaných jídel a instantních polévek se rozhodneme nešetřit a dáváme si tradiční Icelandic menu.


Už předkrm obsahující marinované papuchalčí maso je více než zvláštní, ale statečně bojujeme s obsahem talíře. Těšíme se na hlavní chod, ale zjišťujeme, že drůbeží maso to opravdu není. Spíše něco mezi tuhým hovězím a nepříliš chutnými játry. Chuť si spravujeme červeným vínem a vynikajícími dezerty. Zvláštní zážitek. Kolem půlnoci se pěšky vracíme do kempu.

DEN OSMÝ

V zajetí barevných hor
(túra v Landmannalaugaru)

Ráno už naštěstí neprší. Vyzvedáváme si nabitou baterii do foťáku – za poplatek 200 ISK nám ji místní správcové chaty přes noc nabili. S nabitím přístrojů jsme to tentokrát podcenili, neboť jsme netušili, že narozdíl od Kerlingarfjöllu tady proud jde jen v noci a brzy ráno a veřejně nejsou žádné zásuvky k dispozici. Totální vybití hlásí i druhá baterka a také náš jediný mobil, ale nakonec nabíjíme jen jednu a snažíme se fotit úsporně.


Na trek nakonec vyrážíme až v 11:00, tedy klasicky o něco později, než jsme chtěli, ale máme čas i světlo celý den, tak není kam spěchat. Počasí je lepší než včera odpoledne a večer, je sice oblačno až zataženo, ale neprší, naopak místy vylézá sluníčko.


Naším prvním cílem je vrchol hory Brennisteinsalda a poté část slavné trasy Laugavegur až k oblasti horkých pramenů zvané Stórihver. Cesta vede rozlehlým lávovým polem Laugahraun a poté údolím plným potůčků a říček, kde dokonce po vodě plují labutě. Pak už stoupáme na vrch nejbarevnější hory Landmannalaugaru, toto označení však pochopíme až na zpáteční cestě.


Na vrcholu Brennisteinsaldy jsme ve 12:20, potkáváme zde asi pětačtyřicetiletého otce a jeho dvacetiletou dceru, jsou z východního Německa – z Rostocku. Vzájemně se fotíme, pijeme čaj a vyměňujeme si zážitky z Islandu. Dozvídáme se, že v sobotu odpoledne má v Reykjavíku koncert Björk a Sigur Rós, vystoupení bude venku, zadarmo, na podporu ochrany životního prostředí na Islandu. Škoda, že tou dobou už budeme v letadle. Raději jsme se to snad ani neměli dozvědět…


Po dvacetiminutové pauze na vrcholu hory scházíme z kopce dolů a asi hodinu jdeme po hřebenech kopečků až ke Stórihveru. Obdivujeme vroucí vodu vystřikující ze země a jen asi 15 metrů vedle pijeme naopak ledovou vodu z jiného potoka.





Trek je poměrně frekventovaný, cestou k horké oblasti i nazpátek k Brennisteinsaldě potkáváme každou chvíli skupinu nebo jednotlivce. K tomu kolem pobíhají britské děti, které tady mají jakousi bojovku.


U Brennisteinsaldy si dáváme pozdní oběd a váháme, zda pokračovat dále na Blahnúkur anebo výstup na vrchol vzdát a vrátit se už zpět do kempu. Nakonec se rozhodujeme pro pohodlnější variantu a míříme ke stanům. Konečně vidíme kopec, na který jsme ráno vystoupali, v celé své kráse – je jakoby stvořen z barevných pruhů – střídá se tady růžová, oranžová, bělavá, zelená i modrošedá.


O něco dále za lávovým polem Laugahraun kráčíme podél řeky Graenagil, jejíž voda má silně železitou chuť. A těch barev v ní! Kameny i tady hrají všemi odstíny a barevnými kombinacemi, efektní jsou zejména ty zelené. Kopce nad řekou vypadají díky šedivozelenkavému nádechu pro změnu jako potažené plísní.


Když v 17:00 přicházíme do kempu, začíná pršet a déšť neustává dlouho do noci. Jsme šťastni, že jsme se rozhodli túru na Blahnúkur vynechat a jsme v suchu a teple stanu. Vaříme polévku a brzy usínáme.

DEN SEDMÝ

Cesta za horami plná brodů
(Skógar – Dyrholáey – Landmannalaugar)

Ráno nás kolem půl deváté budí opět ostré sluneční paprsky. Rychle se převlékáme a spěcháme nahoru do kopce podívat se k horní části vodopádu. Zhruba 380 železných schodů je nakombinováno se schody přírodními. Kdyby tady železné schodiště nebylo, byla by zřejmě ze stezky jedna velká klouzačka, půda je tady totiž dost podmáčená, hlavně ve své spodní polovině. Shora je nádherný výhled na Skógar a dále k moři. Máme konečně štěstí na duhy. Legenda praví, že osadník jménem Thrai schoval za vodopád zlatý poklad – někdy vidíte, jak se třpytí ve slunci...


Cestou dolů zpět na parkoviště potkáváme první Čechy za celou naši dovolenou. I kdyby na sebe nakonec zhruba čtyřicetiletí manželé nezačali cosi pokřikovat, bylo by nám na 90% jasné, že to jsou krajané. Každý turista, kterého jsme doposud potkali, sám hned zdravil nebo pozdrav Hi oplácel – paní, kterou jsme minuli na schodech, se k nám místo opětovaného pozdravu raději otočila zády, nepozdravil ani její partner...


O půl desáté odjíždíme zpět směrem k Dyrholáey, opět máme štěstí. Ještě včera byla cesta ke 110 metrů vysokým útesům s efektní skalní bránou uzavřena kvůli hnízdění ptáků, dnes už se sem smí. Nejjižnější islandský výběžek si prohlížíme z východní i západní strany, kde Francouzi právě točí reklamu na Audi.


Po jedenácté sjíždíme k Víku, konečně nacházíme otevřenou banku a vyměňujeme Eura (za 200 EUR dostáváme 25460 ISK). V místním supermarketu kupujeme chleba, salám a jogurty a dobíráme deset litrů benzínu za 1865 ISK. Když ve 12:30 opouštíme tuto veskrze praktickou zastávku, svítí na palubní desce údaj 67426 kilometrů.


Vracíme se stejnou cestou, kterou jsme včera přijeli, a to až k odbočce na silnici F208 zvanou Fjallabak Nydra neboli cesta "Za horami". Modlíme se, abychom zvládli přejet náročný terén této horské pisty, mnohem horší než je Kjöllurská cesta.


Těsně po druhé si děláme dvoukilometrovou zajížďku k ohnivé rozseddlině Eldgjá, začíná však hustě pršet, a tak rychle zalézáme zpět do auta, opouštíme území největší erupční pukliny na světě a pokračujeme v cestě do Landmannalaugaru. Nedaleký vodopád Ófaerufoss, který do roku 1993, než jej roztrhal mráz, zdobil přírodní skalní most, vynecháváme z programu.





Cesta není jednoduchá, ale Jimny ji zvládá hravě, včetně jízdy korytem řeky i mnoha brodů, místy mělkých, místy na pováženou hlubších. Před jedním takovým nás zastavuje zhruba padesáti- až šedesátiletý Němec s přísným výrazem v obličeji a vlastním 4WD autem. Radí nám, abychom řeky nebrodili tak rychle, přehodili pohon ze 4WD na 4WD-L a přejeli ji hlemýždím tempem, jinak prý hrozí, že se nám do motoru dostane voda – a takovou poruchu nepokrývá pojistka... Končíme tedy se zábavným stříkáním vody kolem nás a raději opravdu jezdíme pomalinku v závěsu německého vozu.


Těsně před Landmannalaugarem si děláme krátičkou fotopauzu u jezera, v němž se s přesností zrcadla odrážejí okolní barevné zaoblené kopečky. Ideální místo na panoramatický snímek. V 15:30 brodíme poslední dvě celkem hluboké řeky, není to však s přejezdem tak strašné, jak nás v Čarodějných horách varovali Maďaři. Obecně nutno zkonstatovat, že stav vody je touto dobou už poměrně nízký. Jsme v landmannalaugarském kempu, kde strávíme tentokrát dvě noci. Na tachometru je 67557 km.


Od původního plánu vyrazit ještě dnes na nějaký kratší trek upouštíme. Poslední dny byly hektické a je čas na trochu odpočinku. Vaříme si kuskus, stavíme stan a obkládáme jej kameny, kterými kotvíme i kolíky, aby nám neodfouknul, přece jen je tady vítr dost silný. Sice neprší, ale mraky se honí rychle po obloze a je celkem zima. Jdeme si prohlédnout kemp, sprchy a umývárny, přírodní jezírko se dvěma přítoky vroucí vody a hledáme "wardena", kterému zaplatit kemp. Tady je trochu dražší, za 900 ISK na osobu, tedy za dvě noci a dvě osoby to dělá 3600 ISK. Během placení potkáváme dalšího Čecha – tentokrát však sympaťáka. Mladý muž se svou přítelkyní právě dorazil rovněž ze Skógaru, ovšem pěšky. Šli ještě delší trek než je neslavnější Laugarvegur z Landmannalaugaru do Porsmörku, a šli ho s batohy na zádech místo doporučených šesti jen tři dny! Velký obdiv.


Počasí se horší, ale neodoláváme a jdeme se naložit do teplého jezírka. Voda je příjemně vlažná, ale vyloženě teplá na prohřátí jen velmi těsně u míst, kam vtékají horké prameny. O jeden z nich se dělíme s dalšími třemi lidmi. Po dvacetiminutovce si dáváme pětiminutovou sprchu za 3x100 ISK v umývárnách a jdeme zalézt do stanu. Venku začíná pršet a za bubnování deště o celtu ve 22 hodin usínáme.

DEN ŠESTÝ

Obdivujeme krásy jihu
(Höfn – Jökulsarlón – Ingolfshöfdi – Skaftafell – Vík – Reynisfjall – Skógar)

Ráno se nám daří vstát před osmou, sluníčko hřeje tak, že chodíme poprvé od příjezdu na Island v krátkém rukávu a zvažujeme dokonce převlečení do kraťasů, což však nakonec zavrhujeme. Platíme dalších 1500 ISK za kemp a v 8:40 odjíždíme ještě dále na sever.

O deset kilometrů dále tankujeme 19,6 litrů benzínu za 3456 ISK a pak už uháníme k Jökulsárlónu. Čas nás tlačí, chceme totiž v poledne stihnout odjezd povozu na výběžek Ingolfshöfdi, takže ani na přejezdech autem, ani u ledovcového jezera se nesmíme zdržovat moc dlouho.


V 9:45 jsme na místě. Jezírko pod ledovcovým splazem Vatnajökullu, respektive Breidamerkurjökullem, známe z desítek fotografií, ani tady se však obrázky osobnímu zážitku nemohou v nejmenším rovnat. Zejména si člověk těžko představí celý kontext, jak se do jezera z nedalekého ledovce odlupují kry mnoha barev a pomalu plují vodou až do moře. Kusy ledu, z nichž nad hladinu čouhá vždy jen zhruba jedna jejich desetina a jsou místy bílé, modré, šedivé a někde i načernalé, se odrážejí ve zdánlivě modré hladině. V kombinaci s blankytnou oblohou kýčovitá scenérie jako vyšitá.


Laguna uprostřed jinak nehostinné krajiny vznikla teprve před 75 lety, ledovec totiž do roku 1932 sahal až k úrovni silnice č. 1. Dnes má jezero zhruba 17 kilometrů čtverečních a postupně se jeho plocha díky ústupu zmrzlé masy zvětšuje. Atrakci si nenechá ujít snad žádný návštěvník severského ostrova, a tak není divu, že jízda obojživelným vozidlem, které vyjíždějí každých deset minut, je rok od roku dražší, letos už za 2400 ISK za osobu.


Na "palubu" se nás vejde asi 30, všichni se musíme obléci do oranžových vest. Během půlhodinové projížďky vyslechneme krátkou přednášku v angličtině a francouzštině, pozorujeme tuleně odpočívající na jedné z ker a také si můžeme potěžkat kus ledu, jenž je údajně asi 5000 let starý a který nám k obojživelníku přivezl posunovač ker na svém člunu.


V 11 hodin už chvátáme po jedničce k farmě Hofsnes, odkud každý den v poledne odváží traktor Sigurdura Bjarnasona na valníku zájemce o procházku po poloostrůvku Ingolfshöfdi, jenž byl kdysi ostrovem. Naše romantická představa jen o nás dvou na slámě, kterak se vezeme s farmářem pozorovat ptáky, je sice lichá, neboť nás jede kolem dvacítky, i tak je to ale úžasný zážitek.


Vezeme se asi dvacet minut černošedou písčitou pláží, a už cestou vidíme dravé chaluhy velké, jak krouží kolem. Sigurdurova rodina vyjížďky provozuje sedmnáct let, nám dělá průvodkyni farmářova dcera, matka tří dětí a statná žena mezi třicítkou a čtyřicítkou v jednom. Poté, co se vydrápeme nahoru na šestasedmdesátimetrový skalnatý výběžek, zvoní mi telefon, po dvou típnutích kamaráda Ríši přichází SMS, že se mu ozval někdo, kdo našel oba Ondrovy telefony. Jsou prý v návštěvnickém centru národního parku kdesi na severu Islandu...


Farmářka Mathilda zahajuje výklad, a tak se snažíme nemyslet na to, jak vyřešíme kauzu telefony, ale soustředíme se na ptačí povídání. Chráněná přírodní rezervace, kde podle starých rukopisů strávil v roce 874 první kolonista Islandu Ingólfur Arnason první zimu, je domovem mnoha mořských ptáků, včetně papuchalků. Ačkoliv jsme sem přijeli hlavně kvůli nim, daří se nám jich zahlédnout jen pár. Máme však štěstí prohlédnout si jen z několikacentimetrové vzdálenosti právě vylíhnutá mláďata racků a chaluh velkých i ještě nevylíhnutá vajíčka. Ojedinělá bohužel nejsou ani mrtvá tělíčka chaluhami zahubených papuchalků.


Dalekohledem naším i mnohem lepším, který vždy na kraji útesu staví naše průvodkyně, pozorujeme ptáky ve skalách i dole na moři a také dravce chránící si své teritorium a nebezpečně při tom kroužící nad našimi hlavami. Jsme velká skupina, a tak si chaluhy zaútočit nedovolí, navíc znají naši průvodkyni. Kdybychom však šli po jednom, začali by prý na nás nalétat, zvláště když se pohybujeme v blízkosti jejich hnízd s vajíčky a čerstvě vylíhnutými mláďátky...


Cestou zpátky Mathilda zastavuje kousek před cílem traktor, seskakuje do trávy a podává nám na památku kousky pemzy sebrané volně ze země. Pak už naše dvouapůlhodinová atrakce za 2000 ISK na osobu (včetně mapky) končí. Přejíždíme do národního parku Skaftafell, hned poté, co v 15:15 zastavujeme auto s údajem 67153 km na parkovišti před návštěvnickým centrem, dává se do deště.

Během chvíle je však zase slunečno, vaříme instantní polévky a voláme do Ásbyrgi. Skutečně, mobily jsou tam. Co teď? Jsme přesně na opačném konci Islandu. Paní z Visitor Centra navrhuje poslat je do Reykjavíku, kde si je v pátek můžeme vyzvednout. To ještě netušíme, že tím naše mobilní historka nekonční. Ale nepředbíhejme. Přemýšlíme, proč si nálezkyně vybrala ze sáhodlouhého telefonního seznamu právě našeho výborného kamaráda Richarda – trefa to byla do černého – ví, že jsme na Islandu, zná číslo na Evin mobil a umí anglicky. Docházíme k názoru, že jméno "Richmond" znělo ve změti slov jako maminka, Janička či táta islandsky mluvící osobě jako jedno z mála srozumitelných a slibujících, že s nositelem toho jména se dá domluvit anglicky.

Posilněni polévkou dopisujeme poslední pohledy, a mezitím za poplatek 200 ISK nabíjíme v recepci návštěvnického centra baterku do foťáku. Pak už vyrážíme na procházku k vodopádu Svartifoss.


Stezka vede mírně do kopce, podél řeky Skeidará a kolem vodopádu Hundafoss. Asi za půl hodiny se před námi otevírá pohádkový pohled – jako nevěstin závoj padá ze skály Svartifoss, obklopený čedičovými sloupy připomínajícími varhanní píšťaly. Přecházíme říčku a stoupáme k nedaleké vyhlídce Sjónarsker, odkud je rozhled na okolní ledovce i řeku vytékající z největšího evropského údolního ledovce Skeidarárjökull, kterak rozvětvenou deltou ústí do moře. Její četná ramena se tu prodírají k moři nejrozsáhlejším pásmem naplavenin na celém ostrově.


Po hodince a půl scházíme zpět dolů ke kempu. V informačním centru mají i placený internet, a tak ještě během dvaceti minut za 300 ISK kontrolujeme maily a předpověď počasí a o půl osmé odjíždíme kolem Kirkjubaejarklausturu do Víku. Tankujeme 21,52 litrů benzínu za 3757 ISK (ujeto je 67301 km) a obdivujeme malebný kostelíček v kopci, který je dominantou vesnice. V zapadajícím slunci má scenérie nádherně nachový nádech.


Asi 6 kilometrů za Víkem odbočujeme k Reynisfjallu a zastavujeme na 40 minut u černé oblázkové pláže, z níž je vidět na jednu stranu jejjižnější bod ostrova mys Dyrholáey a na stranu druhou z moře čnící skalní útvary Reynisdrangar.


Ve 23 hodin dnešní dlouhou pouť ukončujeme u vodopádu Skógafoss ve Skógaru. Vzhledem k pokročilé noční hodině se rozhodujeme přespat v autě. Parkujeme na kraji parkoviště místního kempu, z okna máme skvělý výhled přímo na šeštašedesátimetrový vodopád. Při usínání k nám doléhá tlumený hluk padající vody. Dobrou noc...

DEN PÁTÝ

Největší islandský les
(Ásbyrgi – Mödrudalur – Egilsstadir – Djúpivogur – Höfn)

Ráno se opět budíme s tím, že nám v noci byla zima – tady, 50 kilometrů pod polárním kruhem, se však není čemu divit. Definitivně si uvědomujeme, že příště už budeme muset spát v termotričkách a punčocháčích. V nových čistých umývárnách se seznamujeme s mladou Švýcarkou a její patnáctiměsíční dcerou. Mají obytný vůz, ale jiná rodina s miminkem tu prý spí ve stanu – rodiče v noci mrznou, dítě spí jako dudek a je mu teplo. A to prý v noci byly 2 stupně nad nulou. Myslíme na to, jak se asi má náš malý chlapeček, pravidelné SMS zprávy od babičky jsou však velmi pozitivní – evidentně se mu po rodičích vůbec nestýská.

Během snídaně přichází ranger, vybírá tradičních 1500 ISK za kemp, ale přidává k účtence i malou podrobnou mapku alias průvodce po Jökulsárgljúfuru. V 9:00 už nasedáme do auta a míříme k Visitor Centru, kde nám sdělí, že začátek naší první procházky na výběžek Eyjan je u kempu. Vyrážíme tedy zpátky do kempu. Když nasedáme do auta, objevuje Ondra ve své bundě dosud neznámou náprsní kapsu a přendává si do ní oba své telefony (soukromý i pracovní), aby ho už netlačily v kapse u kalhot. Poučeni z návštěvnického centra parkujeme zpátky u kempu a po půl desáté už lezeme nahoru na skalnatý ostrov. Dojít k jeho špičče, která vypadá trochu jako příď lodi, nám trvá asi dvacet minut. Dáváme si svačinu a smějeme se pojmu "největší les Islandu". To si představte drobné nevysoké břízky s tenkými kmínky a další podobný porost, který tady shora vypadá spíše jako trávník. Některé stromy tady totiž dorůstají až neuvěřitelné osmimetrové výšky:-)! Mimochodem, víte, co udělá Islanďan, když se ztratí v lese? Postaví se...


A teď k tomu slíbenému povídání o Eyjanu a vlastně celém kaňonu. Jökulsárgljúfur, jenž je 25 kilometrů dlouhý, někde až půl kilometru široký a 120 metrů hluboký, nevznikl sopečnou činností jako většina jiných přírodních úkazů na Islandu, ale působením vody. Mohutná ledovcová řeka tady postupně rozrušovala povrch země a zařezávala se stále hlouběji do kaňonu, v jehož vymílání sehrály velkou úlohu rovněž povodně, způsobené protržením hrází ledovcových jezer. Po celé délce pak jsou jako korálky na šňůrce seřazeny vodopády jeden za druhým, přičemž pod každým vodopádem se kaňon o dalších pár metrů prohlubuje.


Obrovský vodopád v Ásbyrgi vymlel podkovovitou propast a poté řeka změnila zřejmě v důsledku sopečného výbuchu či zemětřesení své koryto a teče teď o kus dál. Podkova až sto metrů vysokých skal zůstala, stejně jako uprostřed čnící výběžek Eyjan – a právě mezi nimi se dnes rozkládá onen největší islandský les, chráněný dokonale před větrem. Ke vzniku údolí se váže kromě geologického popisu jeho vzniku také zajímavá pověst – podle ní je Ásbyrgi otiskem podkovy osminohého koně Sleipnira, na kterém jezdil otec severských bohů Odin.


A nyní se zase vraťme k našemu deníku. Před jedenáctou se vracíme zpět k autu a jedeme na parkoviště u jezírka Botnstjörn, kde se vydáváme na další zhruba hodinovou pochůzku. Naše první kroky vedou k jezírku, kde pozorujeme pestrou paletu ptáků, a poté se přesouváme k vyhlídce, odkud je krásně vidět celá podkova i s Eyjanem. Cestou potkáváme velkou skupinu německy mluvících důchodců a libujeme si, že my máme ten luxus brázdit Island jen ve dvou.


Krátce po poledni se už vydáváme na jih, čeká nás dnes dlouhý přejezd východními fjordy, a tak máme celkem naspěch. Cestou na silničce 864 lemující Jökulsárgljúfur z východní strany se ještě jednou krátce zastavujeme a jdeme se podívat na Dettifoss z druhé strany a pak už s magickým číslem 66 666 na tachometru frčíme k silnici číslo 1 po ní dále na východ.


Projíždíme zemí nikoho, ve 14:15 sjíždíme z jedničky na silnici č. 901 prohlédnout si vesničku Mödrudalur, která bývá v průvodcích popisována jako nejodlehlejší usedlost na ostrově a oáza uprostřed pustiny. Malý kostelíček stojící uprostřed osady postavil v roce 1949 sám místní hospodář na památku své ženy. Je tady i benzinka, se stojany legračně schovanými za dřevěnými dveřmi. V útulných domcích pokrytých trávou a sloužících jako restaurace (zastavuje tady autobus na pravidelné lince Egilsstadir–Akureyri), se právě míjíme s jednou autobusovou skupinou a dáváme si kávu (za 300 ISK) a místní koláče (200 ISK).


Během popíjení kávy přemýšlíme nad tím, co místní dělají v zimě, kam holčička pomáhající za barem chodí do školy a nad dalšími otazníky kolem jejich každodenního života. Zároveň řešíme, kolik tak na Islandu vysílá rádií. Téměř nikde totiž nelze v autě nic chytit, kromě občasného signálu veřejnoprávního rozhlasu, jehož vysílání na nás působí, jako by se odehrávalo od někoho z obýváku. Na druhou stranu, když už se nějakou stanici u většího města podaří naladit, je narozdíl od naprosté většiny českých stanic poslouchatelná.

Cesta nekonečnou pustinou pokračuje až k silnici č. 1, kde už krajina zase začíná být o něco přívětivější. Cestou čepujeme benzín (24 litrů za 4500 ISK) a v 17:00 přijíždíme do Egilsstadiru, kde během necelé hodinky doplňujeme potraviny v Bonusu, neúspěšně hledáme bankomat a také pořizujeme v místním Vinbúdu klasická pětiprocentní piva. Cedule na silnici hlásí 18 stupňů Celsia – nevídané.


Před sedmou zjišťujeme, že jsme omylem sjeli z jedničky a vzali to podél východních fjordů zkratkou – silničkou 939. Cesta to byla sice pro otrlé řidiče, ale s nádhernými výhledy na Berufjördur. Kopce jsou tady podivně nařasené, semtam z nich tryská malebný vodopád. Okolo půl osmé, už zpět na silnici č.1, zajíždíme do Djúpivoguru, nejstaršího přístavu Islandu, odkud vyjíždějí lodě na ostrov Papey.


Pak už objíždíme další zákruty moře, na jednom místě, kde právě hlavní islandská silnice mění svůj povrch a z asfaltu je rázem štěrková cesta, narážíme na náklaďák, který těsně před naším autem vysypává štěrk. Tohle se může stát prostě jen tady, na dalekém severu. Cestou se pak na jednom z odpočívadel mezi vodopádem a mořským břehem rozhodujeme zahnat hlad a ohříváme guláš z plechovky. Teplota klesla, je asi 8 stupňů, ale nad obzorem se povalující sluníčko nás semtam ohřeje svými skomírajícími paprsky.


Projíždíme kolem skály ve tvaru orlice, která vypadá jako obří reklama na Mattoni, a narážíme na první a zároveň poslední islandský tunel. Světla máme v autě zapnuté po celou dobu, ale až nyní poprvé vidíme podsvícení budíků. Ve 22:15 se konečně dostáváme do cíle – do kempu v městečku Höfn. Máme ujeto 67 002 km. Vybalujeme stan, popíjíme pivo a najednou zjišťujeme, že Ondra nemá ani jeden mobil. Kapsa u bundy, do které si je dal ráno v Ásbyrgi, se totiž ukázala být pouhým větracím průduchem. Zkoušíme volat na oba telefony, vyzvánějí, ale nikdo to nebere. No uvidíme, na Islandu se přeci nekrade, tak je třeba někdo najde a pošle je do Prahy. O půlnoci usínáme, tentokrát navlečeni do termoprádla, což se ráno ukáže jako správná volba – poprvé nám bylo v noci ve stanu dokonalé teplíčko, navíc jsme na jihu a je tady o něco tepleji.